Místnost se maličko zhoupla a změnila. Starobylé zařízení zmizelo a nahradila ho středověká scéna, hrubý dřevěný nábytek, na dřevěném ostění tapisérie a nasupené rodinné portréty. Dokonce i Tobyho křeslo se zkroutilo a změnilo tvar i materiál. Rychle se podíval na Gayle. Ulevilo se mu, že vypadá pořád stejně, i když rty měla možná ještě semknutější. Opět mu mlčky naznačila, ať se s tím smíří. Toby ztěžka polkl. Měl silný pocit, že sedí v místnosti starého převorství, která už po staletí neexistuje. Napadlo ho, co by asi viděl, kdyby vstal a podíval se z okna, jestli by i venku viděl lidi a místa, kteří zmizeli dávno předtím, než se narodil. Pak usoudil, že to vlastně vědět nechce, a zůstal sedět. Šálek čaje, který držel v ruce, se proměnil v cínový pohár do poloviny plný vína.
Rozhovor pokračoval značně nesouvisle, Luniny motýlí myšlenky navzdory Gayliným usměrňujícím poznámkám poletovaly sem a tam, někdy se dotkly tématu, jindy ne. Luniny myšlenky byly skoro umíněně mlhavé a nikdy se u ničeho nezdržely dlouho. Jak ona, tak místnost se neustále bez varování proměňovaly a skákaly v čase a stylu sem a tam, bez zjevného systému či smyslu. Toby si na to nedokázal zvyknout, ale ze všech sil se snažil soustředit na to, co Luna říká.
“Tak,” obrátila se Luna rozzářeně na Gayle. “Kýmpak jsi v současné době ty? Pořád si hraješ na to, že jsi skutečná?”
“Jsem Gayle. A ano, pořád jsem raději co nejvíc skutečná.”
Luna si povzdechla. “Musí to být krásné, být si tak jistá, kým jsi… Proč za mnou nikdy nechodíš?”
“Ale já za tebou chodím,” odpověděla tiše Gayle. “Jen jsi na to zapomněla.”
“Zapomínám na spoustu věcí,” řekla smutně Luna. “Ale co, to je záležitost sebeobrany.” Zářivě se usmála na Tobyho. “Já se poslední dobou tak málo dostanu ven. Město se pořád mění a mění… skutečné i magické. Někdy si myslím, že jsem to jediné, co trvá, alespoň duchovně… Chutná vám čaj, Toby?”
Z čaje už se stalo víno, káva, sherry a teď z něj zrovna bylo něco, co pachem podezřele připomínalo moč. Toby by sklenku vína rád odložil, jenže pak by si zase nevěděl rady s rukama.
“Velice,” odvětil a zdvořile se usmál. “Co děláte, Luno? Čím se zaměstnáváte?”
Ta otázka ji zjevně zmátla. Opřela se – nyní seděla v houpacím křesle a měla bílé hedvábné rukavičky – a pobaveně spráskla ruce. “Co dělám? Já mám dost starostí být sama sebou, netřeba mi snažit se ještě o něco jiného. Cíle vyžadují časové měřítko a čas… čas je pro mě problém. Včera je zítra a zítra je včera a sotva je někdy dnes. Už jste tu někdy byl, anebo se mi jen zdálo, co se bude dít, až přijdete? Promiňte, promiňte. Víte, pluji sem a tam. Mé kotvy nedrží, mé já je… nestálé. Za to všechno může Had ve Slunci. Ten mi zpřetrhal souvislosti. Dřív jsem věděla, kdo to je… ale on se mnou udělal něco zlého, tak zlého, tak dávno, dávno. Musela jsem to zapomenout, takže jsem zapomněla i na něj… a na tolik dalších věcí. Ublížil mi. A vy jste tu nyní, protože… protože…”
“Potřebujeme vědět pár věcí,” napověděla jí Gayle.
“Ano! Ano! Já nejsem hloupá, nejsem senilní! Ještě ne!” Luna se v křesle naklonila, jako by se chtěla na Gayle vrhnout. Oči měla pichlavé, pronikavé a naprosto šílené. “Má mysl už možná není, co bývala, ale pořád jsem Luna, tvá malá sestřička. Já jsem Síla a Mocnost stejně jako ty a znám tajemství, která jsou skrytá přede všemi. Noc je stále mojí doménou. I ty se mi někdy musíš klanět, Gayle.”
Znovu se proměnila. Místnost získala oslnivě bílé stěny z ocelového skla a nejmodernější elektroniku a Luna na sobě měla střízlivě střižený oděv z černé kůže doplněný kšiltovkou a bílé vlasy na ježka. K tomu přiléhavé černé rukavice a černé vysoké boty nad kolena, tmavé jako noc. Vesta se vpředu rozevřela a odhalila pevná nahá prsa. Z bledé, skoro mléčně bílé kůže trčely bradavky černé jako inkoust. Ostré, skoro úlisné rysy. Dlouhé, těžké řasy, sytě rudé rty. Čišel z ní sex, skoro bolestivá erotika. Toby lapal po dechu. Teď by od ní nedokázal odtrhnout pohled, ani kdyby mu šlo o krk, a ona to věděla.
Chladně se na Tobyho usmála a Toby měl co dělat, aby nezačal toužebně sténat.
“Já vím, že se Nicholas vrátil,” řekla Luna pomalu a smyslně. “Skřet. Hadí syn. Vím o změnách ve světovém klimatu a vím, jak se chová slunce. Vím, že s Nicholasem je na Blackacre Anděl, že vyhání mrtvé z hrobů na městských hřbitovech. Chcete mě, Toby?”
“Nech ho na pokoji,” zavrčela Gayle, ale její hlas byl nějak slabý a vzdálený.
Luna se usmála. Zlovolný, zhýralý, hrůzu nahánějící úsměv. “Jak bych mohla nevědět, že se Nicholas vrátil? Vlk se vždycky vrací ke stádu a vrah na místo činu. A pes ke svým zvratkům. Možná se vrátil, aby zaneřádil ulice, protože už je to dlouho, co si naposledy označil své teritorium.”
“Toto město mu nikdy nepatřilo,” prohlásila Gayle. “A nikdy mu patřit nebude. Na to jsme my dvě vždycky dohlédly. Nevíš, o co mu jde?”
“Mluví se svým otcem,” odpověděla Luna a pomalu, nesnesitelně smyslně se protáhla. Tobymu vyrazily na čele krůpěje potu. “Oni si myslí, že já to nevím, ale já to vím… Nicholas byl vždycky ctižádostivý, ale pořád je jen synem svého otce a nikdy se nevzepře Hadově vůli. Ten starý Nepřítel něco plánuje, něco nového, a povolal Skřeta sem, aby ho do toho zapojil. Blíží se něco zlého… něco strašlivého…”
“Ano,” souhlasila Gayle. “Ale co?”
Luna zabodla do Tobyho modré, tak modré oči a naklonila se blíž. Ňadra se vzedmula směrem k němu. “Chcete mě, Toby? Toužíte přejíždět špičkami prstů po mé bledé kůži? Ponořit se do mě? Muži mě vždycky chtěli, i když jsem je připravovala o rozum. Už je to dávno, co jsem mohla mít něco pro sebe, jen pro sebe… Toby, drahoušku, já vás prostě chci.”
“Toho mít nemůžeš,” řekla Gayle klidně, nevzrušeně. “Je to ústřední bod.”
Luna rázem seděla opět v proutěném křesle ve svých pastelových šatech, oči byly jen oči a úsměv jen úsměv. Z Tobyho vyprchalo napětí, jako když odplyne bolest; svalil se do křesla a ztěžka zafuněl. Luna se na něj smutně podívala.
“Musí to být krásné, být ústředním bodem. Být tak… soustředěný. Mít tak jednoznačnou roli.”
“Ale já nevím, co se ode mne čeká,” namítl Toby. Hlas měl slabý, ale přesto pevný. Jako člověk, který se vzpamatovává z těžké choroby. “Taky se ode mne čeká, že budu Bojovníkem Lidstva, ale ani o tom mi nikdo nechce říct, co to znamená.”
“Já vám naprosto přesně rozumím,” odvětila Luna a podívala se na Gayle. Najednou měla pohled čistý a ústa pevná. “Solární erupce znamenají, že Had se hýbe. Někdy slýchám, jak mluví s Nicholasem. I po všech těch letech, po všem, co jsem se sebou udělala, abych se od něj osvobodila, jsme stále spojeni. Ale co udělal… a co jsem udělala později já… Had má v plánu všechno změnit. Veritii, Mystérii – všechno a všechny. Musíš něco udělat, drahá sestro. Udělej něco. Já bych něco udělala, ale… Já jsem jen ubohá, zlomená Luna. Už jen vzchopit se na tak dlouho, abych s vámi mohla takto mluvit, mě stojí vše, co mám.”
“Co bych podle tebe měla udělat?” otázala se Gayle tiše a nezvykle pokorně.
“Zabít ho. Nicholase. Skřeta. Zabij ho, jestli můžeš. Ty víš, že já nemohu.”
“Ano, to vím.” Gayle svraštila čelo a Toby si uvědomil, že o tom Gayle vážně přemýšlí. Pomalu ho začínalo mrazit. Chladnokrevně někoho zabít, protože je to nutné? “Ale co když to je právě to, co po mně Had chce? Protože mám-li se o to pokusit, budu se muset proměnit, vrátit se ke svému starému já, k mému celému já. Sakra, já jsem byla jako člověk tak šťastná!”
Vstala a obrátila se k nim zády. Ruce si pevně založila na hrudi a mračila se na něco, co mohla vidět jen ona. Luna se laskavě podívala na Tobyho a Toby málem nadskočil. Před chvíli by byl udělal cokoli, naprosto cokoli, jen aby se jí mohl dotknout, ochutnat ji. I když v hloubi duše věděl, že by ho prostě sežvýkala a vyplivla, že by mu vyrvala srdce z hrudi – a ještě by ho donutila, aby ji za to zbožňoval.
“Gayle pamatuje doby, kdy toto město začínalo,” řekl rozvážně, aby se dostal na nějakou bezpečnější půdu. “Co pamatujete vy, Luno?”
Šťastně, nevinně, nadšeně se rozesmála. “Pamatuji si, když to všechno bylo nové. Tehdy jsme si dělali takové plány, takové naděje. Ach ano. Věci, na které jsme se chystali… Ale Had, ten starý Nepřítel, nám to nedovolil. Víte, on byl o tolik starší než my. My jsme na něm byli závislí. Trvalo nám dlouho, než jsme se vymanili z jeho područí, než jsme si vybudovali vlastní životy, vlastní osudy. Už tehdy to dělala převážně ona. Já jsem nikdy nebyla tak silná jako ona. Tento svět mohl být rájem. Měl to být ráj. Ale Had měl vždycky vlastní plány a bál se čehokoli, co by mu je mohlo překazit… A pak tu byl přirozeně Skřet. Nicholas. Drahý, proklatý Nicholas.”
Chvíli seděla a dumala, a pak se letmo podívala na Gayle, dosud ponořenou ve vlastních myšlenkách. “Vy ji milujete, že, Toby?”
“Ano,” odpověděl Toby. “I když mi kdekdo říká, že to není dobrý nápad.”
“To tedy není,” řekla Luna. “Opravdu. Vy nemáte ani představu, jak špatný je to nápad. Vy se mě bojíte, ale jí byste se měl bát mnohem víc. Nicméně… ona není zlá, doopravdy ne. Jenom jí tolikrát ublížili. Buďte na ni hodný, Toby Dextere. To jsou jen nemnozí. Skoro vidím ta vlákna osudu, která vás spojují. Ty řetězy předurčení a cíle. Neodvracejte se, Toby. Vy jste schopen mnohem větších věcí, než si myslíte. Nakonec budete muset čelit Nicholasovi a Andělovi vy. A jestli vám Gayle nebude schopna poskytnout pomoc, kterou potřebujete, zkuste Jimmyho Hroma. Vždycky byl šlechetný k těm, kdo byli v nouzi. A možná zjistíte, že je snazší spoléhat víc na muže jako Jimmy, než na Gayle, která je o tolik, tolik víc než jen žena.”
A pak se její pohled opět rozplizl a začala fantazírovat a mluvit s cesty. Poznala, že opět blouzní, snažila se vzpamatovat a propukla v hlasitý pláč, když zjistila, že to nedokáže. Gayle se okamžitě probrala ze svého zadumání a pokusila se sestru uklidnit, ale to málo soudržnosti a jasného rozumu, co byla Luna schopná dát na chvíli dohromady, jí vyklouzlo. Už Tobyho s Gayle ani nepoznávala. A tak se s ní rozloučili a odešli a nechali ji, ať si hašteřivě mumlá sama pro sebe v místnosti, která se znovu a znovu donekonečna proměňovala. Venku na ulici se Toby vztekle podíval na Gayle.
“Co jí to, k čertu, ten Had udělal, že vypadá takhle?”
“Dal jí víno,” odtušila Gayle.
